Když teorie ožije v srdci
Program semináře nebyl z faktického hlediska nic nového, ale najednou to všechno do sebe začalo zapadat. Odpuštění, dopis, později přijetí za děti Boží… To bylo něco tak silného, že jsem nebyl chvílemi schopen slova. Když jsem telefonoval manželce v pátek večer, bylo to ve smyslu „hm, dobrý, nějak to tu do konce zvládnu“. Když jsme si volali v sobotu večer: „něco se se mnou děje a nedokážu popsat co“.
Láska jako přirozený proud
Do toho všeho musím zahrnout ty neustálé příležitosti, jak přijatou lásku vracet nebo spíš nechat proudit dál – už ne podle reciproční mentality, ale jaksi přirozeně. Mytí nohou, různé rozhovory nebo i obyčejné ranní otevírání brány čipem (služba, ke které jsem se původně přihlásil jen z motivace mít větší nezávislost, ale na konci se z toho stala společenská událost – pozdravit se s lidmi, popovídat, popřát jim, pustit je). Pán byl tak dobrý, že mě nechal vstoupit mýma dveřma, ale odejít těmi jeho.
Nejdelší cesta:
30 centimetrů z hlavy do srdce
Takže jednoduše Otcovo srdce byla „masáž srdce“, byla to předchuť nebe. Myslím, že na to do smrti nezapomenu. Asi jsem trochu pochopil, co znamená, že nejdelší cesta, kterou člověk může v životě ujít, je 30 cm od hlavy do srdce. Když se vrátím po nějaké době domů, jsem plný zážitků a dojmů, které mám sklon na rodinu hned vychrlit. Z Otcova srdce jsem přijel domů a hodinu jsem nebyl schopen promluvit. Měl jsem tak obrovskou radost, že cokoliv říkat by bylo prostě hloupý. Všichni v rodině to sice vycítili, ale děti z toho byly přesto mírně zaražený a manželka musela vysvětlovat: „Děti, to nic, tatínek se prostě setkal s Bohem“ :-).
Jistota, která zůstává v rutině i stresu
Dnes už to po emoční stránce není tak silné – přišla rutina, stres, únava i přímo hříchy. Ale „i když nic necítím/nevidím, Ty konáš“ mě provází pořád.