Když „doladění“ přeroste v hlubokou proměnu
Začal bych ze široka tím, že dvě ženy, které se Otcova srdce zúčastnily dříve, mi svědčily o tom, jak je seminář skvělý. Takže jsem se v březnu 2025 rozhodnul přihlásit na nejbližší volný termín. Protože se mne Bůh silně dotknul svojí láskou už na Silvestra loňského roku, tak jsem čekal sice hodně, ale přeci jen jsem si říkal, že to bude spíše „doladění“. Ukázalo se však, že jsem potřeboval „doladit“ mnohem víc, než jsem si myslel. Díky Bohu jsem na semináři dokázal odpustit nějaké věci v rodině. Věci, které sice nebyly kdovíjak vážné, ale přesto trochu kalily vztahy.
Uzdravení ran z církve a hmatatelný pokoj
Hlavně jsem se ale díky Boží milosti dokázal povznést nad rány, které jsem dostal v církvi. Rány, které sice už nebolely zdaleka tolik jako dřív (snažil jsem se ty věci odpouštět), ale stále mi tak do určité míry braly radost. Plně jsem to nyní odevzdal Pánu. A jakkoliv jsem věděl, že Bůh nás má moc rád (a říkal jsem to lidem), tak na semináři jsem tu Boží lásku prožil ještě hlouběji a silněji.
Začalo to už v pátek ráno, když jsem třikrát otevřel „jen tak“ Písmo, a vždycky tam byla odpověď na nějakou moji naléhavou otázku. Bůh se mne něžně dotýkal a dával mi vnitřní uzdravení skrze témata, modlitby i chvály. Láska Otcova i Synova, útěcha Ducha svatého – to vše bylo pro mne téměř hmatatelné. Láska, radost a pokoj ke mně přišly i prostřednictvím obrazů z imaginativní modlitby.
Bůh jako nejpevnější opora v nejistotě
Uvědomil jsem si hlouběji než dříve, že Bůh a jeho láska k nám i ke mně osobně je pro mne tou nejpevnější jistotou a oporou. Že u Boha není nic nemožného, a že on mne – nás – může a chce provést i skrze situace, které bychom z vlastních sil opravdu nedali a které ve mně vyvolávaly obavy.
Zároveň mne velice oslovila přátelská, snad lze říci bratrská či sesterská atmosféra semináře. I ta na mne působila jako „duchovní lázně“. A když jsem v úterý ráno říkal Bohu, že lepší už to být nemohlo, tak jsem se opět mýlil. Když jsem pak šel do koupelny, začal jsem se tam neplánovaně modlit a dostal jsem od Ducha svatého úžasný pokoj. Současně s tím zmizel jakýsi neurčitý strach, jehož příčinu jsem se předtím tak asi patnáct let marně snažil odhalit.
Svědectví u soudu a proměněná liturgie
Ve středu, první den po semináři, jsem pak poprvé v životě svědčil u soudu, a musím říct, že právě ten darovaný pokoj a vnuknutí Ducha svatého mi moc pomohly. (A to nemluvím o tom, že když jsem vyšel z místnosti, kde jsem vypovídal, tak mi přišla věta: „jsem na tebe hrdý“).
Hezká, a zatím poslední „slzičková ozvěna“ semináře přišla následující neděli při ranní mši svaté, kterou jsem jako farář slavil. Natolik jsem při slavení mše svaté vnímal Boží lásku, přicházející skrze Ježíše, že mi i pár slz ukáplo. Bylo to možná nejkrásnější mše svatá mého života. Každopádně seminář Otcovo srdce byl tou nejlepší dovolenou, jakou jsem zažil.