Bůh, který se jen dívá
Na Otcovo srdce jsem jela s vědomím, že Bůh dělá zázraky. Zažila jsem je už mnohokrát. Přestože jsem měla už dříve intenzivní zkušenost s Ježíšem i s něhou a vůní Ducha svatého, Bůh pro mě byl ten, který „se dívá“. Dívá, ale nezasahuje. Nechává mě v tom. Nedokázala jsem cítit Jeho lásku.
Osvobození a návrat křídel
Během těch několika dní jsem zažila víc intenzivních zkušeností, doteků, obrazů. Při modlitbě odpuštění jako bych na místě nechala těžký balík. Viditelně se mi ulevilo. Měla jsem první noc i hodně živý sen, který mi říkal, že nemám nechat, aby za mě rozhodovali jiní, že já mám autoritu nad svým životem. Pocítila jsem, že i když mi řadu let jeden konkrétní člověk „přistřihoval křídla“, u Boha není nic nemožné a mohu znovu létat. Vrací mi svobodu, která mi patří.
Obraz, který se táhl celým pobytem
Z mnoha bych asi vybrala jeden konkrétní zážitek, obraz. Začal už během prvního dne a nesl se celým pobytem jako jakási linie. Nedokázala jsem změnit svůj pocit z toho, že Bůh se „jen dívá“. Nedokázala jsem do svého cítění dostat skutečnost, že to On poslal svého syna, aby umřel – i za mě.
Skrytý hněv a prázdnota
Přestože jsem vždycky byla „hodná a poslušná holka“, najednou jsem cítila, že se na Boha pro to zlobím. Při modlitbě, která nám měla zprostředkovat Boží objetí, jsem necítila NIC.
Kde to vzniklo
Ale potom jsme se modlili, aby nám Duch svatý ukázal, kde to vzniklo. Kde vznikl ten můj pocit, že Bohu na mně nezáleží? Viděla jsem sebe u prvního svatého přijímání. Moc jsem toužila přijmout Pána Ježíše už v pěti letech. Náš pan farář tehdy řekl, že jsem na to moc malá. Šla jsem o rok později. Ale protože to bylo ještě za minulého režimu, asi to ani nemohla být sláva.
Moc jsem se těšila, ale pan farář ani neohlásil, že jdu k prvnímu svatému přijímání. Nepamatuji si, že bych měla nějaké hezké šaty, podal mi přijímání mezi lidmi, v davu, ani jsem nebyla první. Nikdo to nevěděl, já byla sama. Nic jsem necítila. Bylo mi to moc líto.
Uzdravení vzpomínky
Najednou jsem si v modlitbě prožila znovu to zklamání, na které jsem si několik desítek let nevzpomněla. A pak jsem v modlitbě viděla sebe v bílých šatech, s květinami na hlavě, okolo byly bílé, radostné postavy a Pán Ježíš šel proti mně a říkal mi, jak strašně moc se na mě těší.
Jistota, že On vidí
Cítím obrovské dojetí ještě teď, když si na to vzpomenu. A od té chvíle mě naplnila vděčnost, Boží láska a jistota, že On je ten, který vidí. Který vidí moje slzy, ale že i moje utrpení má svůj čas, a že je potřeba, abych nějakými věcmi prošla, jinak bych je nedokázala přijmout. Že vše se děje přesně v ten čas, kdy má, a že to má svůj důvod.