Racionální víra a bolest pod povrchem
Jsem velmi racionální. Mám biologické vzdělání, vystudovala jsem obor, který se zabývá biologickými procesy v buňce. Je to obor, který se dotýká samé podstaty fungování života a snaží se jí pochopit. A za mě, se mu to docela daří. ☺ Přesto nebo právě proto jsem o Boží existenci nikdy příliš nepochybovala. Věřila jsem v Boží existenci, která je zodpovědná za vznik života, ale která se do dalšího vývoje a do života jednotlivců příliš neplete. Tedy s výjimkou nemnoha svatých vyvolenců.
Byla jsem vychována v přesvědčení, že se člověk musí svojí snahou o všechno zasloužit. A toto přesvědčení řídilo můj život. Někde z dálky ke mně zaznívalo, že víra může přinést člověku útěchu, ale příliš jsem tomu nerozuměla. Nepochybovala jsem o tom, že se může stát zázrak, protože to je v podstatě otázka pravděpodobnosti. Konec konců jsem byla svědkem dvou takových zázraků v podobě narození zdravých synů, ale existence pěti nenarozených andělíčků v nebi byla spíš zdrojem bolesti než projevem Boží lásky.
Cesta skrze depresi k násilné stopce
A tato bolest spolu se značnými komplikacemi při porodu druhého synka, vedla k rozvoji poporodní deprese. Dostala jsem se z ní zhruba po roce, ale od té doby jsem bohužel prodělala další dvě ataky onemocnění. Obě byly odstartovány kombinací zdravotního problému, značného pracovního nasazení a velkých nároků kladených na mě jako na matku. Z první ataky jsem se oklepala poměrně rychle, léky zabraly a vše se obešlo bez dopadu na fungování rodiny a bez povšimnutí spolupracovníků. Druhá si však vyžádala tříměsíční pracovní neschopnost a fungování rodiny také ovlivnila. Tato násilná stopka vedla k přehodnocení mého dosavadního přístupu k sobě, k životu vůbec, k hledání řešení … a k účasti na semináři Otcovo srdce.
První dny na semináři:
Vyplouvání „zakázaných“ emocí
Při vyplňování přihlášky jsem vůbec netušila, co mě čeká. Na seminář jsem jela s kamarádkou, která měla zkušenosti s řadou podobných setkání a charismatických konferencí. To bylo mé štěstí, protože mě jednak trochu připravila na takové “anomálie” jako je modlitba chval s prapory, modlitba v jazycích, modlitba objetím a přímluvná modlitba. A díky ní jsem vydržela na semináři do úplného konce.
Absolvování semináře pro mě nebylo vůbec snadné. První tři dny jsem prakticky celé probrečela. Napovrch vyplouvaly “zakázané” emoce jedna za druhou a přinášely s sebou bolesti dávno zapomenutých zranění a také bolesti ze zranění, o kterých jsem si myslela, že jsou již dobře zahojená. S každým dalším dnem semináře všechno dostávalo nový rozměr, nový smysl, přibývalo radosti.
Noční probuzení do Boží náruče
Předposlední den jsme dostali za úkol zeptat se Boha, kým nebo čím pro Něj jsem. A že nemáme být skromní. Byl to den, který jsem prožívala již poměrně vyrovnaně a na úkol jsem, ve víru pro mě pořád poměrně nových vjemů, zapomněla. Poprvé jsem si svobodně užila večerní chvály. Píseň “Abba, (Otcem tě nazývat smíme)“, a zejména její slova: Miluji tě, miluji tě …“, mi potom v hlavě zněla celý večer i při usínání.
Během noci jsem se probudila a šla si odskočit. Cestou do koupelny se mi v hlavě vynořila známá melodie a slova: “Milovaná, milovaná, uzdravená, jsi dcera má.” Na to jsem si řekla: “Aha, no to je skvělý.”
A najednou přede mnou vyvstal obraz z amerického animáku „Tajný život mazlíčků 2″. Tato scéna se mi z celého filmu líbila nejvíc a přišla mi opravdu vtipná. Jenže v tu chvíli měl ten obraz úplně jinou hloubku. Byla jsem z tohoto objevu naprosto fascinovaná.
Potichoučku, abych nerušila, jsem si šla lehnout zpátky do postele, a i když jsem ležela nepřikrytá, cítila jsem kolem sebe zvláštní teplo. Zděšeně jsem si pomyslela: “To ne! Já jsem snad v Božím náručí!” Uvědomila jsem si, že jsem úplně napnutá, fyzicky jsem se bránila tomu pocitu tepla. Říkala jsem si: “Pane Bože, tohle to ne! To se děje jiným lidem. A ještě jim to moc nevěřím. Tohle se nemůže stát mně!”
Podvolení se a sundání ochranného límce
Nakonec jsem se podvolila. S důvěrou jsem se schoulila do Jeho náruče. Hlavou mi přitom běžel film „Tajný život mazlíčků 2“ od začátku. Na příběhu psa Maxe (Maxem jsem byla já) mi Nebeský otec vyprávěl a vysvětloval, co jsem prožívala v jednotlivých etapách svého života od miminka do současnosti. Jaký vliv měly tyto prožitky na moje chování, na můj charakter, na moji identitu.
A znovu jsme se propracovali ke scéně psa Maxe chráněného límcem.
Max je velmi zodpovědný, miluje svoji paničku i její děťátko, které hlídá a chrání. Svému poslání dává úplně všechno. Dává se tak moc, že je úplně vynervovaný a začne se chovat divně. Nakonec musí navštívit veterináře. Lékař Maxovi naordinuje ochranný límec a pobyt na venkově. Jednou v noci se Maxovi zdá, že slyší plakat svého chráněnce. Nezaváhá a jde zjistit, co se děje. Situace se však zkomplikuje a Max je napaden liškou, které nemohl utéct, ani se nemohl účinně bránit díky ochrannému límci na krku. V té chvíli zasahuje zkušený pastevecký pes Rooster – Nebeský Otec, který se mě zeptal: “Proč máš tu hloupost na krku? Sundej si to, brání ti to v pohybu i ve výhledu.” “To nemůžu, dal mi to doktor, abych si neublížila.” Rooster mi serval límec z krku. Vyděšeně jsem se na něj dívala, a On pohlédl na mně a suše řekl: “Aleluja, jsi zdravá”.
Nová identita v běžném životě
Ráno jsem byla unavená, nevyspalá, ale cítila jsem se jako nikdy. Krásná, sebevědomá, uzdravená Boží dcera.
Je jasné, že po návratu do běžného života ta neskutečná euforie poněkud vybledla. Taky jsem hned nevysadila léky, ale postupně budu pod lékařským dohledem léky na depresi snižovat.
Ale jedno jisté, konečně jsem sama sebou, sama se sebou spokojená a znám svou hodnotu. A vím, že Bůh je blízko, i když to vypadá, že mlčí ….
A ještě něco musím dodat. Po návratu ze semináře se během jednoho měsíce nahromadila spousta nežádoucích událostí. V zaměstnání poruchy na zásadních přístrojích, obtížně řešitelné problémy. Doma rozbitý kotel, prasklá voda.
Možná náhoda?
Ježíši, Nebeský Tatínku, Duchu Svatý, prosím tě ochraňuj mě i mé blízké.